Jdi na obsah Jdi na menu
 


Průpovídky 15 - Tajemství znaveného holuba

11. 10. 2013

 

Tajemství znaveného holuba

 

Také jste někdy prožili nějaký nečekaný a nepřipravený okamžik, kdy jste se na chvilku dostali do jiného světa, dotkli se všehomíra? Jsou to mírně nadnesené formulace, ale vlastně je to tak.

Mně se to přihodilo letos koncem jara při návštěvě jednoho nádherného místa v Českém krasu. Chodím si opatrně po okraji rokle, fotím kdejakou rostlinku či hmyzího krasavce, kochám se úchvatnými panoramaty a užívám si toho, že jsem tu absolutně sama. Najednou vnímám pohyb a několik metrů ode mne přistane holub. Á, to se zatoulal někomu z vesnice, myslím si. Holub je to krásný, pečlivě upravený, dá- li se to takhle říci. Kráčí si to mezi vlajícími kavyly, rozkvetlými třemdavami a tu a tam něco sezobne. Já se ani nehnu a snažím se ho fotit. Holub si mě nevšímá a pomalu se přibližuje ke mně. Se svou jednou dioptrií na dálku jen rozmazaně vnímám nějaké barevné kroužky na jeho nohou. Holub se prochází rozvážně a nenechá se vůbec rušit.

Dojde mi karta ve foťáku, což považuji za konec podívané – až začnu měnit kartu, cestovatel se určitě lekne a uletí. Spletla jsem se, neuletěl. Až později mě napadlo, že jsem po chvíli mohla zkusit holuba nějak nalákat. Protože už je to nějaký ten pátek, nevzpomínám si, jestli nakonec uletěl, nebo jsem místo jako první musela opustit já (jízdní řád je neúprosný).

Pár dnů na to jsem se na holuba s kroužky ptala jednoho zkušeného chovatele. Pořád mi totiž vrtalo hlavou, co to mělo znamenat. Dozvěděla jsem se, že to nebyl holub domácí, nýbrž poštovní. Tito sportovci – vytrvalci mezi obyčejnými holuby jsou cvičení na dálkové tratě a přesunování se mezi dvěma body na čas. Dnes už nenosí depeše, ale snímací čipy, kterými se odbaví při návratu do svého domovského holubníku. A protože vzdálenosti, které tito rekordmani překonávají, jsou více než úctyhodné, holub si občas zkusí na chvíli odpočinout a případně se i posilnit. „Můj“ holub takto učinil právě na stejném srázu, po kterém jsem chodila i já. Mě si ani nevšiml, vždyť byl na člověka zvyklý. Prý jsem mu mohla zkusit nabídnout v hrsti trochu vody. To už bych asi pýchou praskla – napojit a tím třeba zachránit holubího přeborníka.

Tato plytká historka má ještě dovětek. S nově získanými informacemi v paměti jsem ten večer sedla počítači a zvětšila si kódy a nápisy kroužků na nohách mého holubího známého. Když jsem pak informace zadala do vyhledávače, dostala jsem se až na stránky nějakého německého chovatele. Kdyby tušil, že se jeho šampión cestou domů takto ulejvá... Ale třeba to dělá jen výjimečně a já měla to štěstí být při tom a díky krotkému letci zažít dotek něčeho záhadného a nevyslovitelného.

tajemstvi-postovniho-holuba.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář