Sukulenty, výlety, příroda SUCCULENTS, TRIPS, NATURE

Kameny 21 - Menhir na kopci v Mořince

14. 9. 2009

Menhir na kopci v Mořince

Vylézt na kopec je občas děsná „fuška“. Cestou Obrazek nahoru si člověk nadává do bláznů, proč tam vlastně leze, stoupání nahoru se zdá nekonečné a jediné pozitivum je očekávání velkolepého výhledu do okolí. Obrazek Srdce se vám rozbuší, nemůžete popadnout dech a vrchol se zdá v nedohlednu, i když je jen pár desítek metrů daleko. Když už se dostanete nahoru, musíte počkat, až se vám tep a dech vrátí k obvyklé frekvenci, ztratí se mžitky před očima a můžete se začít Obrazek rozhlížet, jestli vlastně váš výstup stál zato.

V případě kopce nad Mořinkou – malou vískou kousek od Karlštejna – je odměnou nejen výhled na celé údolí s domečky, jako krabičkami od sirek, políčky a lesem na obzoru, ale i kámen, který zde nestojí dlouhou dobu. Na samý závěr minulého století se zde sešla velká skupina nadšených lidí a 31.12. 1999 začal transport uměle opracovaného menhiru na vrchol kopce. Kámen otesal jistý akademický sochař a spolu se svými přáteli vybral právě kopec nad Mořinkou jako místo, kde bude vztyčen. Úkol to nebyl jednoduchý, ke slovu přišly i lana a kladky. Nakonec se dílo podařilo, kámen vztyčili na kopci a pod něj prozíravě uložili vzkazy pro budoucí Obrazek

generace.

Když jsem se o tomto „umělém“ menhiru dočetla, předsevzala jsem si, že se k němu někdy podívám, což se mi podařilo letošní léto. Vztyčený kámen byl vidět už z dálky, majestátně stál na travnatém temeni kopce a pozoroval lidské hemžení v údolí pod Obrazek sebou. Výstup nahoru byl v tomto horkém červencovém dni docela náročný, přibližující se menhir však působil jako magnet, díky kterému se šplhalo o něco líp. Nahoře čekalo překvapení. Nestál tu totiž jen vysoký kámen, ale opodál i docela objemné, vyhřáté, betonové křeslo, Obrazek vybízející ke spočinutí po náročném stoupání. Člověk se posadil, počkal si, až se všechny životní funkce vrátí do normálních hodnot a už se dalo rozhlížet po širokém okolí. Když se pak dostatečně pokochal krásou okolo sebe a zaposlouchal se do koncertu cvrčků na stráni pod sebou, mohlo se začít s obhlídkou vztyčeného kamene.

Štíhlý menhir byl vyšší, než lidská postava. Z pískovce, ze něhož byl nahrubo otesaný, sálalo teplo, což bylo Obrazek cítit, aniž by bylo nutné se ho přímo dotknout. Někde na kameni mělo být něco vytesané, u kamene však bylo tak dobře, že na to člověk ani nepomyslel. Stačilo se o něj opřít zády a dívat se „jeho očima“ na to, co leží okolo něj. Byla to nádhera, dalo by se tu takto vydržet dlouhé hodiny, což bohužel nebylo možné, protože lidský čas oproti tomu kamennému se měří na hodiny a dny a ne na roky a století.

Cesta dolů už byla o poznání snazší, přesto to lákalo k několika krátkým zastávkám a pohledům zpět ke kameni. Ten se zmenšoval, zmenšoval, až z něj byl zase jen droboučký kamínek, viditelný široko daleko a vůbec nepůsobící jako něco, co člověka převyšuje a vlastně i na dlouho přežije. Byl to sice kámen s krátkou historií, Obrazek ale třeba u něj za několik generací bude stát nějaký další poutník a bude se na něj dívat tak, jako se my dnes díváme na menhiry v Drahomyšli, Slavětíně nebo u Klobuk. Odpovědi na otázky, proč a kdo ho vztyčil právě zde, zůstanou jen tušené. Kámen bude podněcovat lidskou fantazii, bude vybízet člověka k zastavení, spočinutí a třeba i k nabrání nové energie, podobně, jako tomu bylo u mě jednoho slunného červencového dne.