Kameny 3 - Kounov - Kamenné řady
Kounov – Kamenné řady
Jednoho dne jsem k tomuto cíli mých výprav nutně
musela dojít. Jen to všechno řádně časově skloubit, aby se vše vešlo do jednodenního výletu a stihla jsem se večer zase vrátit domů.
Píše se rok
Na určené místo se dá z Kounova dojít dvěma způsoby. Já volím cestu lesem, je sice 
delší, ale chci si prohlédnout i další zajímavosti v okolí a to nejlepší si nechat na konec. Počasí přeje, svítí slunce, takže je i v lese báječně. Příroda je v plné síle a tak jsem ráda, že jsem zvolila právě tento den na návštěvu tak zajímavého cíle.
Z povzdálí míjím lesní kapli Sv.Vojtěcha a přicházím na okraj náhorní plošiny Rovina s nadmořskou výškou něco málo nad 500m. Chci si ještě prohlédnout hradiště z doby halštatské, které se ukrývá ve zdejších lesích. Cestou se opatrně seznamuji s divokým hřebcem ve výběhu při cestě (dobře vím, jakou jsou pro kopytníky lahůdkou sladké javorové proutky z náletů u cesty) a o kus dál už jsou v
lese patrné zarostlé terénní vlny jako zbytky valů sídla našich prapředků. Fotit se nedá, na to je tu moc hluboký les. Vracím se stejnou cestou a opět si kupuji přízeň divokého čtyřnohého přítele člověka zelenou pochoutkou. Vypadá to, že jsem na na pohled nebezpečného koně velmi zapůsobila J.
Přicházím k první objevené orientační tabuli a podle ní poznávám, že mám na dosah místo, kde leží pověstné kamenné kounovské řady. Asi by se slušelo si o nich na úvod povědět něco konkrétního.
V roce 1934 kounovský učitel A.Patejdl objevil na plošině nedaleko Kounova zvláštní řady z křemencových kamenů. K většímu průzkumu těchto řad došlo až v 70.letech minulého století. O řady se nejdříve zajímali 
mladí členové Kosmického klubu Rokycany, zdokumentovali a spočítali všechny kameny a provedli některá měření. Našli 14 souvislých řad v přesné orientaci sever –jih v délkách do 
však je, že pomyslná spojnice mezi těmito přesně orientovanými kameny ukazuje na polohy Slunce a Měsíce v astronomicky významných dnech roku. Průsečík zdánlivých spojnic je označený tabulí.
V roce 1976 zde proběhl oficiální archeologický průzkum, provedlo se několik archeologických sond, ale stáří této gigantické kamenné sestavy se nepodařilo určit. Kousek od průsečíků pomysných spojnic mezi Pegasem a oběma Gibbony kdysi stávalo či leželo mezi základními řadami několik dalších větších kamenů, sestavených přibližně do kruhu.
V 80.letech minulého století došlo v místech kamenných řad k nálezu kultovních kamenných sošek. V této době také bylo území bohužel značně devastované těžbou dřeva.
Dodnes se vedou vědecké i nevědecké spory, k čemu uměle seřazené kameny původně sloužily, zda k pohřbívání, vymezení úzkých polí na původně holé plošině, k nějaké pradávné sportovní činnosti – závodům koní (jedna z nalezených sošek zobrazovala dávného závodního koně). Další hypotézy uvažovaly o astronomickém účelu místa či dokonce o jakémsi energetickém zesilovači pradávných druidů pro nedaleké osídlené hradiště. Já osobně se kloním k těmto méně realistickým účelům řad, protože když stojíte sami mezi řadami a jste jen trošku vnímaví, můžete zde zesílenou energii cítit na vlastní kůži a naši prapředkové energií většinou zbůhdarma neplýtvali, naopak ji uměli dobře využívat.
Procházím se mezi menšími či
většími kameny a jako vždy si na ně ráda sahám. Nestačí si jen kámen prohlédnout či vyfotit, měli byste cítit i jeho vnitřní energii. Pokud mě u toho nikdo neruší, začnu ji brzy vnímat. Asi se ptáte, k čemu to je, na to však neumím odpovědět, jde o ten zvláštní pocit, který mě většinou spolehlivě nabíjí. Však si to sami zkuste, nejlépe někde o samotě, jinak byste se mohli cítit tak trochu jako blázni. Myslím si, že právě pro podobný euforický pocit lidé vyhledávají zdroje podobné energie, živé (zvířata, rostliny) i neživé (místa, kameny). Ale dost úvah, je čas jít dál.
Čas se krátí, nezbývá mi ho bohužel moc na hledání Pegasa a Gibbona I, procházím kolem dalších řad a dostávám se až na konec mladého lesíka, kde už začíná travnatá plocha. Cesta vede až k ostrému okraji náhorní plošiny a na jejím obnaženém úbočí lze zahlédnout žlutavé vrstvy opuky. Po svažité pěšině se dostávám až k silnici, vedoucí zpátky ke Kounovu. Je fajn, že kolem cesty toho není mnoho k vidění, mám totiž plnou hlavu kamenů a pocitů. V Kounově ještě míjím docela hezký, původně gotický kostelík sv.Víta a spěchám k budově, odkud jsem vyšla – místnímu nádražíčku.
Je přede mnou dlouhá cesta domů, mám dostatek času na přemýšlení nad neurčitým významem kounovských kamenných řad. Pochopitelně nic nevymyslím, ale tuším, že se sem někdy ráda vrátím a to nejen proto, abych viděla nenalezeného Pegase a Gibbona II.
Fotografie:
1. - 5.Kounovské kamenné řady
6.Obnažená opuka na kraji plošiny
7. - 9.Kounovský kostel sv.Víta
Náhledy fotografií ze složky Kounovské řady
