Sukulenty, výlety, příroda SUCCULENTS, TRIPS, NATURE

Menhir Zkamenělý pastýř - Klobuky

Kámen na dohled od severočeské vesnice Klobuky by měl být zlatým hřebem hledání všech tuzemských hledačů megalitických památek, je však tak snadno dostupný, že jsem ho zvolila k návštěvě jako v pořadí druhý menhir na území Čech, který si chci podrobně prohlédnout. Na nádraží v Klobukách staví vlak na trase Louny – Kralupy nad Vltavou a k menhiru to není příliš daleko, navíc stojí na dohled od silnice, směřující k vesnici. Já jsem cestu k němu spojila s návštěvou nedaleké vesnice Peruc a dalších zajímavostí v okolí, ale o tom budu psát jinde a jindy. Tento článek chci věnovat jen a jen Zkamenělému pastýři, jak se největšímu českému menhiru také říká.

K cíli své cesty přicházím směrem od Peruce, což znamená projít obec Telce a dát si příjemnou procházku po silnici mezi poli. Když se vynořím z jedné zatáčky této cesty, na obzoru už zahlédnu věž klobuckého kostela. Zpomalím, protože tady někde by to mělo být.

A skutečně, vlevo od silnice uvidím vrchol tmavého kamene, obklopeného zlatým strništěm právě posekaného obilí. Od silnice k němu vede vyšlapaná cestička, určitě nejsem jediný nadšenec, který zatoužil dotknout se zvláštního kamene. Vydávám se po cestičce k menhiru, slunce mám v zádech, takže osvětlený tmavý kámen uprostřed zlatého posekaného pole působí až kýčovitě. Když stojím u kamene, všimnu si vyšlapaného kruhu kolem něj. Menhir je vysoký, literatura udává 3,5 metru a jako materiál uvádí železitý pískovec.

Pověst vypráví o Pastýři se stádem; stádo – menší kameny, které stály okolo Pastýře, je však v nenávratnu, přeci jen nebyl takový problém menší kameny odvozit. I menhir samotný byl prý několikrát povalen a zase vztyčen. Není divu, vše záhadné odjakživa některé lidi přitahovalo a jiné zas iritovalo. Protože kámen zkoumali i odborníci, zjistilo se, že kámen byl původně vztyčený uměle, prostě nemohl vzniknout na písčitém podloží zvětráváním nějakého původního většího masívu. V prostoru Klobuk došlo k několika archeologickým nálezům keltských hrobů, proto se nabízí jejich spojení s keltským kultem vztyčování kamenů. Napadá mě však otázka, zda byli nejdříve Kelti a pak kámen, či zda tomu bylo naopak, zda se tu Kelti neusadili právě kvůli uctívání zvláštního kamene, který mohl pocházet z mnohem starší doby.

Záhadologové se snažili zajistit měření úrovně elektromagnetického pole a potvrdit domněnku, že menhir stojí v místě anomálie tohoto pole. Výsledky byly nejednoznačné a možná ještě více prohloubily spekulace kolem místa i menhiru. Vztyčené kameny měly podle některých knih sloužit nejen k uctívání nějakých božstev, nebo k určování zeměpisných směrů, mohly také zesilovat a předávat energii mezi zemí a vesmírem, nebo naopak. Dokonce mají na sobě mít zvláštní útvar, mělkou prohlubeň, zvanou oko menhiru, kterým sledují okolí a zaznamenávají vše, co vidí. Ale to už se pohybuji na tenkém ledě, na to si udělejte názor sami.

Konečně si na něj mohu také sáhnout. Kámen je velice pevný, nedá se z něj oddrolit ani zrnko písku. Obcházím kolem dokola, sahám do různých prohlubinek. Nakonec se o kámen opřu zády a zavřu oči. Po chvíli přichází vidiny oranžovočervených chvějivých vírů, jestli si lze nějak představit velmi silnou energii, pak by mohla vypadat právě takhle. Velmi zvláštní, teplý a zároveň mírně zneklidňující pocit. Je to tak silné, že takhle dlouho nevydžím.

Když se zase rozkoukám, všimnu si podivné věci. Po strništi přibíhá nějaká žena v kraťasech, kousek od menhiru se obrací a tou samou trasou zase běží polem někam pryč. Byla skutečná, nebo se mi to jen zdálo? Možná to byla jen nějaká místní obyvatelka, potajmu na poli schazující přebytečná kila či utužující kondičku, ale proč běhala po nepohodlném pichlavém strništi? Mohla by to také být místní „strážkyně“ menhiru se starostí, zda u menhiru neprovádím něco nekalého. Ale to už je jedno, brouk v hlavě byl spolehlivě usazený a já se už nikdy nedozvím pravdu, třeba úplně jednoduchou J.

Letní slunce klesá níž a níž, musím se tedy vydat do Klobuk podívat se na kostel, ke kterému se podle pověsti menhir má po centimetrech přibližovat. V okamžiku, kdy Pastýř „dojde“ ke kostelu, má nastat konec světa. Vzhledem ke kilometrové vzdálenosti to asi hned tak nebude, v klidu si tedy prohlížím vesnici i kostel a blížím se k nádraží za vsí, abych unavená, ale přitom plná energie odjela domů.

Minulý rok se mi podařilo při jednom automobilovém výletu za úplně jiným cílem opět doputovat až ke klobuckému menhiru. Bylo to milé setkání, přeci jen na zajímavá místa se člověk vždy znovu rád vrací. Kolem menhiru byla již vybudovaná kruhová dřevěná palisáda z nízkých kulatinek, uvnitř vysypaná hrubým pískem. Nevím kdy a nevím proč, asi aby bylo místo ochráněné před zemědělskou technikou či invazivním plevelem z pole. Menhir tak mírně ztratil přírodní vzhled a dostal tak nádech nějaké kulturní památky. Ale třeba je to k dobru věci…

Fotografie:

1. - 4. Zkamenělý pastýř 2004

5. Dům v Klobukách s kostelem v pozadí

6. - 8. Zkamenělý pastýř 2007

9. Cesta od menhiru k silnici