Smírčí kříže 17 - Soběkury - Zemětice
Soběkury – Zemětice
Když vzpomínám na tuhle cestu za kříži, mám hodně smíšené pocity. Na to, že byla už půlka května, čekalo mě tak nehezké počasí, že se na tohle nedělní hledání prostě nedá zapomenout.
Do zdejšího kraje západně od Přeštic na Plzeňsku jsem přijela nejen kvůli zdejším křížovým kamenům, ale i kvůli prohlídce zajímavé sbírky jednoho z kaktusářů. Ta proběhla jako první a hned po skončení návštěvy jsem se nechala autem kamarádů, vracejících se do Plzně, odvézt až do Soběkur, kde měl někde být první z křížových kamenů zdejšího kraje. Chvíli to trvalo, než jsme se na drobnou památku doptali, ale povedlo se, na okraji obce jsme asi půl metru vysoký kámen s reliéfem kříže našli v ohrádce 
uprostřed chatové osady. Podle knihy Kamenných křížů Čech a Moravy měl být na tomto místě oloupen a zabit potulný tkalounář. Je vidět, že kámen na usmíření vytesal asi sám pachatel ošklivého činu, alespoň tak soudím podle neumělého opracování kamenné desky (reliéf kříže je poněkud nakřivo).
Věděla jsem, že o kus dál v lese má někde být další zajímavý křížový kámen, tentokrát dokonce s nápisem. Nechtěla jsem zdržovat kamarády jeho nelehkým hledáním, ujistila jsem je tedy, že domů se určitě dostanu bez problémů sama a vydala jsem se směrem k lesu. Počasí tohoto dne by se dalo definovat jako: chvíli slunečno a vzápětí jako když se žení všichni čerti. Na květen totiž byla abnormální zima několika málo stupňů nad nulou, takže na sluníčku bylo fajn, ale s příchodem těžkých mraků a hustého chvilkového chumelení mi nebylo ani trochu do zpěvu. Hledání křížů v lesním porostu je od okamžiku olistění stromů a zazelenání se vysoké trávy docela problematické, ale do poslední chvíle jsem si věřila, že podle poměrně přesného popisu v knize kámen nakonec najdu. Krajina zde byla docela pěkná, prošla jsem ji 
několikrát křížem krážem - mokré pole, louky, rybníky, les. Kámen se mi však stále nechtěl ukázat. Našla jsem jen jeden pěkný mezní kámen, ale vzhledem k promočeným botám a hrozbě dalšího hustého sněžení jsem místo, kde dřevo r.1704 zabilo Jakuba Radu přes veškeré úsilí nikde neobjevila. Tuším, že jsem musela být blízko, ale to bych mohla hledat donekonečna.
Nerada jsem se vydala polní cestou směrem k Zeměticím, kde měl být v obci další kamenný kříž. Ten jsem našla bez problémů, je totiž zapuštěný až po ramena za zdejší autobusovou zastávkou. Obraz na jeho čele má připomínat jezdecký třmen, alespoň podle knihy. Po nafocení dvou fotografií kříže mi baterie ve fotoaparátu vypověděly službu, což nebylo jejich vybitím, ale nízkou teplotou. Po ohřátí aparátu pod vestou se přístroj opět rozfungoval, ale už jsem ho vlastně nepotřebovala. Zamířila jsem po silnici do Merklína, kde jsem původně plánovala pátrat po kříži, umístěném na mapě kousek za městem, ale vzhledem k počasí a špatnému spojení jsem raději sedla na jeden z mála autobusů, který zde v neděli jel směrem k Plzni a už jsem se těšila, až prokřehlé nohy pomalu „rozmrazím“ v teplé sprše. Jak jsem zjistila doma, dobře jsem udělala, že jsem merklínský kámen nehledala, protože podle knížky byl někdy v minulosti odstraněný. Je to škoda, ale staré chyby se jen těžko
napravují. Ten soběkurský neobjevený kámen mi bude dál ležet v hlavě a pravděpodobně mě donutí ještě jednou se vrátit na tohle zajímavé místo a splnit si to, co se mi napoprvé nepovedlo. Na druhou stranu, kdybych nestrávila jeho hledáním tolik času, asi bych nikdy nenašla zajímavý kamenný mezník, který také stál za prohlédnutí. Tudíž platí, že všechno zlé je pro něco dobré.
Fotografie:
1. Křížový kámen u Soběkur
2. Mezník u Soběkur
3. Příchod sněhových mraků nad polem s rozkvetlou řepkou
4. Smírčí kříž v Zeměticích
